Naše letošní putování nás zavedlo do dalekých hvozdů a na vrcholky Jeseníků. Vlastně přímo k vrcholu tam nejvyššímu, k Pradědu. Ve středu 6. června jsme se brzy ráno sešli na vlakovém nádraží v Hrušovanech. Dlouhá a poklidná čtyřhodinová cesta vlakem nevěstila zdaleka vše, co mělo teprve přijít. Dvacet mladých cestovatelů pod dozorem dvou zkušených horalů (učitelé Maněk a Prášilík) bylo připraveno vyrazit.
Z Ramzové nás sedačková lanovka vyvezla až na Šerák ( 1351 m. n. m.). Nikdo nebyl ztracen, ale okusili jsme prvně chladné podnebí hor. O deset stupňů méně oproti naší domovině. Do našeho cíle nyní zbývalo 16 km po hřebenech Jeseníků. Trochu náročná trasa, kde se střídá stoupání a klesání. Neskutečná výzva pro naši třídu z rovinatého jihu Moravy.
Každý zakusil útrapy horské turistiky po svém. Vojta se držel statečně a svým tempem zdolával nekonečná stoupání. Červenohorské sedlo nás uvítalo kolem druhé odpolední na pozdní oběd. Řádně jsme se posilnili, pak jsme museli vstát a dokončit naši cestu. Po páté hodině jsme dorazili k cíli. Švýcárna na obzoru, náš nocleh i jídlo pod jedinou střechou široko daleko. Borůvkové knedlíky k večeři nás nasytily a našlo se pár neúnavných, kteří si dali ještě vyšší cíl. Vyrazili jsme na vrchol Pradědu (1491 m. n. m.). Po hodině nenáročné cesty a při západu slunce jsme stanuli před televizním vysílačem, dominantou Pradědu. Čekala nás stejná cesta zpět na chatu. V nohách dalších 8 km a zasloužený spánek před dalším náročným dnem.
Čtvrtek 7. června a brzké ranní vstávání v 7:30 vzali naši cestovatelé povětšinou s trpkou nutností. Hygiena, úklid, sbalení a snídaně – každý konal v libovolném pořadí. K snídani párky, kečup, rohlíky a čaj, koblihu do báglu a jde se. Tatam byla čerstvost a odhodlání – u některých. Sestup do údolí nebývá vyhledávanou kratochvílí, ale nezbytným úkolem pro návrat do civilizace. Zbývalo nám 15 km do Koutů nad Desnou. Volíme pomalejší tempo a jdeme ve dvou rychlostních skupinách. I protřelého horala zabolí kolena, držel se raději pomalejší skupiny. Na cestě překážející stromy a vývraty, potok a malé vodopády, velmi starý a ztrouchnivělý most – vše, co si adrenalin žádá.
Po sestupu nám hbití stopaři hledají správnou cestu a směr, Samuel si ale zaběhl dál, než jsme čekali. Ale další pátrací tým jej přivedl. Modrá je dobrá, tou jsme se tedy vydali. Procházíme kolem vodní elektrárny Dlouhé Stráně a do cíle ještě pořádný kus. I Kouty jsou delší, než nám vyhovuje. Prvního cíle, vlakového nádraží jsme dosáhli včas. Jedeme do Velkých Losin. Dáváme si rozchod, každý se občerstvuje po svém, avšak pizza byla dobrá volba (nebo holba? J).
Poslední štace – muzeum papíru. Prošli jsme si expozici, něco se dozvěděli, koukli na krátký film (někdo se tam i prospal) a zamířili do výrobny na ukázku. Osahal jsem si papír obsahující sloní trus, vřele doporučuji. V prodejně jsme dle libosti nakoupili papír či jiné papírové suvenýry.
Čas odjezdu se nachýlil. Zatím vše ještě podle plánu, cestovali jsme vlakem do Zábřehu. Projížďka v Leo Expressu se nám ale krapet zpozdila – 45 minut čekání gratis. Ale to jsme mohli čekat, jako na každém výletě! Tak jsme si užili půlhodinový komfort ve vlakové dopravě. Zpět do klasiky a lá České dráhy. Z Přerova jedeme přes Brno zpět do Hrušovan. Čas příjezdu, 21:30. Únava 99 %, zásoby energie 1 %. Akorát včas. Kdo přijde zítra do školy?
Mgr. Prášilík Adam
